Jak jsem fotila módu

Jak jsem začala fotit módu

Tak tedy začnu hledat první podněty …

V dětsví jsem s maminkou chodila k dámské krejčové paní Fialové do Křemencovy ulice poblíž známé hospody u Fleků na Starém Městě. Byla to od nás z Libně cesta tramvají dosti dlouhá. Moje maminka si na sobě dávala vždy záležet, jak na oblečení, úpravě vlasů. Odmítala se oblékat konfekčně. Najít si svůj osobitý styl oblékání z něčeho kvalitního, designovaného  a originálního bylo na přelomu  padesátých a šedesátých let  umění . Maminka to ale vyřešila po svém. Tátovy zničila kabát rozpáráním a  nechala si z kvalitní předválečné anglické vlny přešít originální dámský kostýmek, k němu jí přítelkyně Kamila modistka vytvořila bílou buřinku s černou stuhou.Dodnes slyším otcovo lamentování nad jejím dílem.
Z Kanady od bratra dostávala odložené šaty a i když byly větší – neváhala,  rozpárala je nechala si je přešít tak, aby  jí padly a slušely. Jak mi sama vysvětlila, přímo jí bavilo na sebe svým oblečením upoutávat pozornost.

  01
Moje maminka ve dvoře domu Rytířská 6, kde měl táta ateliér "Lednice",1957


 Máma komentuje pocity:
 „…Trend tehdejší mody, socialistický realismus nabádal ženy k uniformitě, seriovému oblečení , do divadla se dokonce chodilo v teplákách…. mě to naopak vybizelo, abych se ve společnosti  svým oblečením odlišila. Někdy se i táta trochu styděl, že nosín klobouk y, v létě slamáček, na podzim buřinku…. běžně se spíš nosily šátky.  Mně dělalo radost přeměňovat staré oblečení přešíváním na nové.“
Při fotografování mi Chochola pomáhal aranžováním, - podívej se tamhle, různé rady, které mi pomohly. 
Ja byla jako dřevo, mě to nebavilo, nebyla jsem spontánní, nebylo mi to příjemný.
Když na mě byla soustředěnnost, neunesla jsem to. Úplně jsem ztuhla tak jsem byla nesvá., tys byla přirozená,já strnulá.Těšilo mě to bez aparátu,  kdokoliv mě fotil, měla jsem trému a ztratila jsem přirozennost. Kamera mi nevadila, to bylo ok. Nebyla jsem herečka, tys byla od malička přirozená...."

Vzpomínka na máminy plesové taftové šaty šeříkové barvy  a  ze stejné látky  zbylo i na mé šatičky...
Vzpomínky mi překvapují úsměvnou úvahou, nehledám v nich důležitost, spíše hravost i možné latentní pozadí  mého zažitého vnímání oblečení elegantního, nápaditého s jasným názorem.

Pózovat jsem se naučila před otcem fotografem tak ve třech letech

Blanka, když jí byly 3 roky v Libni, foto: Václav Chochola

A dětské karnevaly, to byla má láska.

Převlékání, stylizace, šití pro panenky, zájem o nejrůznější látky. 
Dodnes mám schované až  nepochopitelně malinké tylové bleděmodré šatečky, ušité k mým  šestým narozeninám.
Později jsem  na ně nalepila stříbrné tečky a když se mě někdo ptal, za co jdu, odvětila jsem „ Za Rosu.“

Jedna z mých prvních fotografií byl v roce 1965 můj autoportrét. Je v zrcadle a v pozadí dokonce přihlíží otec.
Resume: během 10 let studií na SPŠGrafické, potom na FAMU jsem se pomalu sunula k momentu, kdy jsem si uvědomila, že mě baví fotografovat dívky, které jsou nejen zajímavé, ale dovedou vytvářet při fotografování se mnou tvůrčí kreace.
Naštěstí jsem si ke svým fotografiím vytvořila časový, předmětný a jinak datový záznam. Ten jsem okoukala od svého otce. Říkal mu protokol. Díky němu se v jeho archivu čítajícím stotisíce negativů dokážeme orientovat. Tento protokol každý z nás založil v době začátku svého fotografování. Chochola v roce 1939, já o 30let později.

 Dnes zjišťuji, že to nejsou jen datové protokoly, ale záznamy našich dosud uplynulých životů.

V zimě roce 1971 fotografuji svou kamarádku Danu – a záznam v protokolu zní :   Dana – móda.

Hned  o kousek dál v archivu nacházím další fotografování módy s mou kamarádkou Alenou. V té době jsem tímto plnila zadání módy ve třetím ročníku grafické školy na oboru fotografie.  

           05

Můj autoportrét á la móda v černým klobouku je taky z roku 1971. Během studia na Grafické průmyslovce jsem začala během prázdninové praxe fotografovat v redakci  týdeníku Světa v obrazech. Po maturitě jsem v redakci nastoupila nejdřív na poloviční pracovní úvazek a pak od roku 1974 února jako fotoreportér mezi pány fotografy Kocka, Wittmana, v redakci, kde dříve pracoval Karel Hájek a, Oldřich Rakovec a jiní reportérský drtiči. Cítila jsem se tam dost nejistě, měla jsem jen svůj vlastní fotoaparát  Praktiku, z redakce mi přenechali téměř vyřazené, poruchové fotoaparáty a dost často se mi dostávalo ponaučení drsnou praxí. Důležité však bylo, že jsem musela přemýšlet o návrzích na titul a a začala jsem hledat zajímavé dívky . Objevila jsem studentku Damu Janu Válkovou, s kterou jsme se seznámily přípravou fotografování návrhů na  titulní obálku časopisu. Hned první fotografování se vydařilo a já s ní začala spolupracovat i při fotografování dřevěných a kožených šperků pro mé přátele výtvarníky na připravovanou výstavu. První výstava se konala v Praze v divadle E.F. Buriana v roce 1974, další v galerii v Jilské, v Divadle v Nerudovce, i mimo Prahu ve Frýdku Místku a jinde. Fotografie se všem líbily, v redakci si toho všimli   a tak mi začali zadávat fotografování nepřímé inzerce pro časopis a taky módní stránky. A tak jsem tedy popré fotografovala zadanou špendlenou módu s  profesionálními manekýnkami Natálií Kšajtovou a Danou Vašátkovou.

Určitou produkci – neboli kontakty na modelky, zorganizování termínu fotografování i místa mi zajistila redakce časopisu. Dodatečně to oceňuji, neboť později jsem si vše okolo fotografování módy musela zajišťovat sama.

Domluvené dopoledne jsme čekali všichni na modelky celou věčnost. Měly spoždění víc než dvě hodiny. Natálie navíc přijela i s kočárkem se svým ročním synkem Jozífkem.  Od prvního momentu mi fascinovala. Vyzařovala z ní kreativita každým pohledem, jejím úsměvem,zaujatostí,profesionalitou. Než jsem se nadála, aranžérky na ní našpendlili metráž vzorované látky a šly jsme spolu fotografovat.. 

 06

 Při čekání jsem prozkoumala okolní dvory a našla několik lokací. Vlítli jsme tam s Natálií a Danou a začaly fotit.

Ze svého datového protokolu konstatuji.    Bylo jaro 1975……

 

 V té době jsem absolvovala talentové a přijímací zkoušky na FAMU  a zrovno jsem obdržela oznámení o přijetí ke studiu.Dalším důležitým předpokladem pro potřebné zázemí pro mé fotografování reklamní a módní fotografie bylo pořízení vlastního ateliéru . Od roku 1976 jsem začala s úpravami nebytového suterénního prostoru. Stal se pro mou práci důležitým místem jak pro mě, přátele i pro mé další osamostatnění.

Okno mého ateliéru,oči kresba Pavel Hartl, Mánesova 72, 1979

Vstupní dveře mého ateliéru pomaloval Karel Haloun,Mánesova 72, 1977

                                                                                                                           010

Spolupráce s Natálií a s oděvními tvůrci

Dosud při fotografování s dívkami šlo spíše o hledání moje, o snahu najít v nich jejich přirozennost, zbavit je napětí z fotografování, o dialog. Vznikly tak pro mě i takzvané „ seznamovací portréty“, nebo i celkové  podoby.  S dívkami jsem pracovala spíš já.

Jyoti byla další má fotografická můza, oslovila jsem jí po několika pronásledování  na Národní třídě, kam jsme obě chodily do jazykové školy.  011
 Natálie se zjevila v mém životě jako silná osobnost, výtvarnice, inovátorka a velká přítelkyně dosud. Poznala jsem jí jako modelku, která se současně zabývala šperkařinou, fantazijním oděvem, ale nejen tím. Ona sama byla fantazijní, vynalézavá, inspirativní. Díky ní jsem se velice brzo seznámila i s racionální a makrobiotickou výživou v době, kdy se podobnému stravování všichni spíše poťouchle usmívali, v restauracích se nedalo o něčem takovém ani zmínit, natož poobědvat. .

                                                        
Natálie v jejích navržených i jí zpracovaných modelech z roku 1979. Všimněte si, jak jsou stále současné. 
Její návrhy módních kreací byly vždy nadčasové. Zajímavé by bylo srovnat s nějakou modelkou v typických nevkusných šatech, jak se prezentovaly ve stejném roce v časopisech Žena a móda. Stačí jen zalistovat…………..

Natálie a její šperky, 1979

 

   014   Reklamní fotografie na látky, tak jak jsme je pojaly s Natálií Kšajtovou Faitlovou. /1978/       

 A s mojí indickou přítelkyní Jyoti.    To už jsem pracovala v propagačním oddělení OD KOtva. 015

Spolupráce při fotografování s Natálií bylo inspirativní, ale také edukativní. Oděv, který se měl fotografovat si sama odoplňkovala, sladila barevnost,někdy naopak vynalézavě zvolila dominantnost barev doplňků, často se musely fotografovat velmi nudné konfekční oděvy. Bohužel to často byly konkrétní zakázky.Přinášela na fotografování své klobouky, boty,šátky a šálky, bižuterii, různobarevné látky. Začala mi pomáhat upravovat a aranžovat v mém ateliéru ostatní dívky.Málokdy však mohla fotografovat s někým ve dvojici – to byla vyjímka. Ostatní dívky  její kreativitu brzdily.

Natálie se bleskově vcítila do možnosti aranžmá a vše šlo velmi rychle. Byl vždy velmi dominantní a tak jsem jí

nejčastěji fotografovala samotnou.

.
016 Natálie doaranžovává a upravuje svůj fantazijní model v mém ateliéru.

017 Natálie v červeném  je ale obyčejný úplet z Pletařského průmyslu, pro který jsem v roce 1976 připravoval katalog. Byla to moje první zakázka pro realizovaný katalog v roce 1977.. Na záběru je trochu vidět i jednoduše vyřešené pozadí v ateliéru, latexem natřené papírové lino zavěšené na kovovém profilu

.017a

Když jsem nechávala schvalovat propagační komisí záběry, /tak se to tehdy praktikovalo/ pan fotograf Fred Kramer si mě zavolal a ptal se mi, co to mám za modelky. Kromě Natálie, kterou znal, jsem si vybírala dívky jako krásnou knihovnici z FAMU,  Zdenu (Řehákovou, později Šafkovou, která studovala na Umprum oděv u prof Bauerové,v té době jsem pošilhávala i po Blance Kyselové (později Matragi), baletky z konzervatoře dokonce jsem ulovila i některé objekty k fotografování naprosto cizí, oslovila jsem je a začala s nimi spolupracovat.Bylo mi velkou ctí slyšet od Freda, mého budoucího profesora na Famu pochvalu. Oddechla jsem si, neboť v té době se zakázky tohoto typu dělaly úplně jinak

Touha vylepšit úroveň konfekčních oděvů zvýšeným účinem fotogeničnosti doplňků a barev, to se stalo pro mě důležité a naučila mě to právě oděvní výtvarníci. S těmi jsem pracovala nejraději.

Ve svém ateliéru jsem  začala shromažďovat nejrůznější látky,šátky, klobouky,i brýle…

Malá Blanka fotoalbum

S fotografkou Dášou Hochovou jsme šly na procházku k Rokytce, kde byla zahrádkářská kolonie  a také domek libeňského zahradníka, u kterého jsme byly na návštěvě.Zbožňovala jsem jeho bílou kočku, vlastní kočky jsem měla až později, časem se ze mě stala kočičí máma - to o mě říkala moje vlastní maminka.

 Blanka u zahradníka v Libni, domek u Rokytky 1960, foto: Dagmar Hochová

Blanka, když jí byly 3 roky v Libni, foto: Václav Chochola

Blanka a Václav Chochola v LIbni, 1956, 5.11.




Jen trošku jsem zavřela oči  a snad se zasnila anebo si jen trošku odpočinula od dospělých.

V trávě v Libni,1956                          foto Václav Chochola

 Nesu tatínkovi pivo. Je dost velké.Libeň 1958.

Můj koloniál, hrát si na prodavačku mě děsně bavilo. Ostatně mě to baví dodnes.

Blanka s mámou Bobinou, 1961 foto: Jana Irmanovová

 Tuhle narozeninovou fotografii pořídila naše přítelkyně a fotografka Jana Irmanovová, otec Chochola byl zrovna ve Vietnamu. Je to tak úplně jiný portrét. Dort ořechový tradičně i další léta pekla máma. Je mi 8 let.