Jak mě táta fotil

 

              Svatební oznámení a o mém narození, František Tichý, suchá jehla 1953

Táta mě prvně vyfotografoval, když mi bylo pět dnů. 

Možná to bylo v den, kdy nás přivezl z porodnice na Štvanici. Ani nevím, jestli tam ta porodnice ještě je.Tato fotografie je pořízená v mém novém domově v Praze 1, Soukenické 25.

 Narodila jsem se 5.listopadu.Za týden mě  fotili znovu  v náručí malíře a mého kmotra Františka Tichého. Bylo to13. listopadu 1953 v kostele Sv. C

yrila a Metoděje v Karlíně, křtí mi páter František Šenych.

Maminka se usmívá, táta zasněne přihlíží. Všichni snad na chvíli zapomněli na celkovou situaci roku 1953.

Narodila jsem se do prazvláštně stísněného roku. Jen pro připomenutí rok 1953:  úmrtí Stalina, Gotwalda,  Československá měnová reforma,doznívají procesy…..  František Tichý  a zcela malá mimi Blanka.

Otec se s Tichým seznámil v roce 1949, kdy ho portrétoval na VŠUP v jeho ateliéru. Jejich přátelství bylo pozoruhodné  a z něj se také odvíjely příležitosti k fotografování.

Za chvíli byli Vánoce a na fotografiích se prvně a naposled setkávám se svým dědečkem Václavem, kterému vděčím za mnohé a celý život postrádám jeho přítomnost. První Vánoce jsem se svými rodiči strávila na Starém městě, v Soukenické ulici. Tady otec bydlel od roku 1941 a měl tu i svůj první obytný ateliér. Slavnostní Štědrovečerní setkání a fotografování s jeho otcem, mým dědečkem bylo naše poslední setkání s ním.

Dědeček Václav po roce 1948 postupně ztrácel svou poctivě vybudovanou firmu tesařství v pražské Libni a tak z  ní zbyly jen trosky.Ty se podařily zachovat díky Václavovi mladšímu, když zažádal místní úřady snažící se provoz zkonfiskovat, aby zde mohl provozovat svoji fotografickou činnost v plánovaném ateliéru a novém budoucím domovu. V tom ho podpořil Svaz čs. výtvarných umělců. Tak se podařilo, přestože si dědeček Václav přál pro svého syna Václava profesi stavebního inženýra, zachránit libeňskou parcelu s nouzovým stavením před spáry komunistického znárodnění. Umění zvítězilo.Toho se však stále hlouběji melancholický dědeček nedožil, zemřel v dubnu 1954 a tak jsme se postupně přestěhovávali do jeho a tátový Libně.

Pro tátu bylo fotografování samozřejmost í a denním rituálem. Já však byla něco naprosto nového v jeho životě a tak i fotografováním jsme se víc poznávali. Sám od sebe mi fotil tak, jak to vyšlo.

                                                           Václav a malá Blanka v pyjamu     

            

       

Myslím, že o poměrně pravidelné fotografování se zasloužila i moje maminka. Naplánovala oslavu mých 1.narozenin a když mě táta neměl čas vyfotit, dokonce se mnou šla k místnímu fotografovi do družstva Fotografia v Praze Libni na Palmovce. Po tomto demonstrativním činu mi táta fotil každé narozeniny i Vánoce tak do 15ti let. let

   

Brzy jsem pochopila, že fotografování není jen tak nějaká sranda, ale trpělivé aranžování, nasvětlování, něco vyjímečného.Když měl táta čas a k fotografování si připravil i reflektory na stativech, místnost se rozzářila a měla tak i více slavnostní atmosféru. Někdy se mi až tajil  dech.Táta tvořil. Černé silné kabely, prodlužovací šňůry,vyčkávání, pohledy. To byl jeden druh fotografování.

Moment překvapení jsem měla nejraději.

Ten další, bezprostřední a nečekaný byl více zábavný a překvapivý zvlášť v hotových nazvětšovaných fotografiích. Ty se pomalu množily, ukládali do obálek a šuplíků.

Datace občas chybí, ale je zajímavé dodatečně určovat rok podle narozeninových fotografií. 

Nedávno jsem si založila šanon, kam zařazuji dodatečně své fotografie podle roku vzniku. Narozeniny tak tvoří dokonalou vizuální dokumentaci o proměnách od 5ti dnů.

Filmová dokumentace, kterou táta průběžně pořizoval   kamerou se stala  dalším vizuelním doplněním fotografií  .V padesátých letech to nebylo tak běžné pro ostatní fotografy,on však měl neobvyklou intuici pro propojování základních mediálních prostředků v celek. Čas to potvrdil. Jen pro představu, fotografoval, filmoval, ale nezapomeňme, že v té době k filmu neexistoval zvuk.

Když se ale  prvně objevil vynález v podobě dvacetikilového magnetofonu SONET, neváhal a okamžitě si jej pořídil. Natáčel s ním rozhovory, koncerty i vernisáže přitom všem současně fotografoval i filmoval. Na jednom ze zvukových záznamů si  stěžuje:  – „ ten magneťák a všechno to zařízení je moc těžký, abych to všechno tahal taxikem, mělo by to být jen tak do kapsy..“ Často ho ona náročná technika zaskočila.

A to napětí, aby nezapomněl každou tu propojovací či synchronizační šnůru, filmy, pásky a jiné improvizační pomůcky.

Existují tak zachované situace v průběhu fotografování portrétů výtvarníků,ale i sportovních událostí, cesty za fotografováním koní po Slovensku s fotografem Tmejem anebo dokonce cesta do Vietnamu.

Mezi těmito pracovními záznamy se mi však dochovaly i soukromé záznamy rodinné,a tak mám filmové záběry taky od mimina . V některých obdobích vznikly různé technické a jiné potíže a tak dokumentace kontinuelní není.V kombinaci s fotografiemi je však pro mě mnohdy znovu překvapivá. Zjistila jsem, že filmové záběry dovedou vyvolat vzpomínky vizuelní velmi intenzivně. Máte dokonce potom pocit jakési revokace  prožitku, jakoby to bylo včera a ve vaší paměti se oživí dětství jako ten film.

A tady je odkaz na filmovou koláž, kterou jsme 2012 vytvořili s MarkemCh.

http://www.youtube.com/watch?v=_fOBr6TD5OY&feature=g-upl

Jak jsem fotila módu

Jak jsem začala fotit módu

Tak tedy začnu hledat první podněty …

V dětsví jsem s maminkou chodila k dámské krejčové paní Fialové do Křemencovy ulice poblíž známé hospody u Fleků na Starém Městě. Byla to od nás z Libně cesta tramvají dosti dlouhá. Moje maminka si na sobě dávala vždy záležet, jak na oblečení, úpravě vlasů. Odmítala se oblékat konfekčně. Najít si svůj osobitý styl oblékání z něčeho kvalitního, designovaného  a originálního bylo na přelomu  padesátých a šedesátých let  umění . Maminka to ale vyřešila po svém. Tátovy zničila kabát rozpáráním a  nechala si z kvalitní předválečné anglické vlny přešít originální dámský kostýmek, k němu jí přítelkyně Kamila modistka vytvořila bílou buřinku s černou stuhou.Dodnes slyším otcovo lamentování nad jejím dílem.
Z Kanady od bratra dostávala odložené šaty a i když byly větší – neváhala,  rozpárala je nechala si je přešít tak, aby  jí padly a slušely. Jak mi sama vysvětlila, přímo jí bavilo na sebe svým oblečením upoutávat pozornost.

  01
Moje maminka ve dvoře domu Rytířská 6, kde měl táta ateliér "Lednice",1957


 Máma komentuje pocity:
 „…Trend tehdejší mody, socialistický realismus nabádal ženy k uniformitě, seriovému oblečení , do divadla se dokonce chodilo v teplákách…. mě to naopak vybizelo, abych se ve společnosti  svým oblečením odlišila. Někdy se i táta trochu styděl, že nosín klobouk y, v létě slamáček, na podzim buřinku…. běžně se spíš nosily šátky.  Mně dělalo radost přeměňovat staré oblečení přešíváním na nové.“
Při fotografování mi Chochola pomáhal aranžováním, - podívej se tamhle, různé rady, které mi pomohly. 
Ja byla jako dřevo, mě to nebavilo, nebyla jsem spontánní, nebylo mi to příjemný.
Když na mě byla soustředěnnost, neunesla jsem to. Úplně jsem ztuhla tak jsem byla nesvá., tys byla přirozená,já strnulá.Těšilo mě to bez aparátu,  kdokoliv mě fotil, měla jsem trému a ztratila jsem přirozennost. Kamera mi nevadila, to bylo ok. Nebyla jsem herečka, tys byla od malička přirozená...."

Vzpomínka na máminy plesové taftové šaty šeříkové barvy  a  ze stejné látky  zbylo i na mé šatičky...
Vzpomínky mi překvapují úsměvnou úvahou, nehledám v nich důležitost, spíše hravost i možné latentní pozadí  mého zažitého vnímání oblečení elegantního, nápaditého s jasným názorem.

Pózovat jsem se naučila před otcem fotografem tak ve třech letech

Blanka, když jí byly 3 roky v Libni, foto: Václav Chochola

A dětské karnevaly, to byla má láska.

Převlékání, stylizace, šití pro panenky, zájem o nejrůznější látky. 
Dodnes mám schované až  nepochopitelně malinké tylové bleděmodré šatečky, ušité k mým  šestým narozeninám.
Později jsem  na ně nalepila stříbrné tečky a když se mě někdo ptal, za co jdu, odvětila jsem „ Za Rosu.“

Jedna z mých prvních fotografií byl v roce 1965 můj autoportrét. Je v zrcadle a v pozadí dokonce přihlíží otec.
Resume: během 10 let studií na SPŠGrafické, potom na FAMU jsem se pomalu sunula k momentu, kdy jsem si uvědomila, že mě baví fotografovat dívky, které jsou nejen zajímavé, ale dovedou vytvářet při fotografování se mnou tvůrčí kreace.
Naštěstí jsem si ke svým fotografiím vytvořila časový, předmětný a jinak datový záznam. Ten jsem okoukala od svého otce. Říkal mu protokol. Díky němu se v jeho archivu čítajícím stotisíce negativů dokážeme orientovat. Tento protokol každý z nás založil v době začátku svého fotografování. Chochola v roce 1939, já o 30let později.

 Dnes zjišťuji, že to nejsou jen datové protokoly, ale záznamy našich dosud uplynulých životů.

V zimě roce 1971 fotografuji svou kamarádku Danu – a záznam v protokolu zní :   Dana – móda.

Hned  o kousek dál v archivu nacházím další fotografování módy s mou kamarádkou Alenou. V té době jsem tímto plnila zadání módy ve třetím ročníku grafické školy na oboru fotografie.  

           05

Můj autoportrét á la móda v černým klobouku je taky z roku 1971. Během studia na Grafické průmyslovce jsem začala během prázdninové praxe fotografovat v redakci  týdeníku Světa v obrazech. Po maturitě jsem v redakci nastoupila nejdřív na poloviční pracovní úvazek a pak od roku 1974 února jako fotoreportér mezi pány fotografy Kocka, Wittmana, v redakci, kde dříve pracoval Karel Hájek a, Oldřich Rakovec a jiní reportérský drtiči. Cítila jsem se tam dost nejistě, měla jsem jen svůj vlastní fotoaparát  Praktiku, z redakce mi přenechali téměř vyřazené, poruchové fotoaparáty a dost často se mi dostávalo ponaučení drsnou praxí. Důležité však bylo, že jsem musela přemýšlet o návrzích na titul a a začala jsem hledat zajímavé dívky . Objevila jsem studentku Damu Janu Válkovou, s kterou jsme se seznámily přípravou fotografování návrhů na  titulní obálku časopisu. Hned první fotografování se vydařilo a já s ní začala spolupracovat i při fotografování dřevěných a kožených šperků pro mé přátele výtvarníky na připravovanou výstavu. První výstava se konala v Praze v divadle E.F. Buriana v roce 1974, další v galerii v Jilské, v Divadle v Nerudovce, i mimo Prahu ve Frýdku Místku a jinde. Fotografie se všem líbily, v redakci si toho všimli   a tak mi začali zadávat fotografování nepřímé inzerce pro časopis a taky módní stránky. A tak jsem tedy popré fotografovala zadanou špendlenou módu s  profesionálními manekýnkami Natálií Kšajtovou a Danou Vašátkovou.

Určitou produkci – neboli kontakty na modelky, zorganizování termínu fotografování i místa mi zajistila redakce časopisu. Dodatečně to oceňuji, neboť později jsem si vše okolo fotografování módy musela zajišťovat sama.

Domluvené dopoledne jsme čekali všichni na modelky celou věčnost. Měly spoždění víc než dvě hodiny. Natálie navíc přijela i s kočárkem se svým ročním synkem Jozífkem.  Od prvního momentu mi fascinovala. Vyzařovala z ní kreativita každým pohledem, jejím úsměvem,zaujatostí,profesionalitou. Než jsem se nadála, aranžérky na ní našpendlili metráž vzorované látky a šly jsme spolu fotografovat.. 

 06

 Při čekání jsem prozkoumala okolní dvory a našla několik lokací. Vlítli jsme tam s Natálií a Danou a začaly fotit.

Ze svého datového protokolu konstatuji.    Bylo jaro 1975……

 

 V té době jsem absolvovala talentové a přijímací zkoušky na FAMU  a zrovno jsem obdržela oznámení o přijetí ke studiu.Dalším důležitým předpokladem pro potřebné zázemí pro mé fotografování reklamní a módní fotografie bylo pořízení vlastního ateliéru . Od roku 1976 jsem začala s úpravami nebytového suterénního prostoru. Stal se pro mou práci důležitým místem jak pro mě, přátele i pro mé další osamostatnění.

Okno mého ateliéru,oči kresba Pavel Hartl, Mánesova 72, 1979

Vstupní dveře mého ateliéru pomaloval Karel Haloun,Mánesova 72, 1977

                                                                                                                           010

Spolupráce s Natálií a s oděvními tvůrci

Dosud při fotografování s dívkami šlo spíše o hledání moje, o snahu najít v nich jejich přirozennost, zbavit je napětí z fotografování, o dialog. Vznikly tak pro mě i takzvané „ seznamovací portréty“, nebo i celkové  podoby.  S dívkami jsem pracovala spíš já.

Jyoti byla další má fotografická můza, oslovila jsem jí po několika pronásledování  na Národní třídě, kam jsme obě chodily do jazykové školy.  011
 Natálie se zjevila v mém životě jako silná osobnost, výtvarnice, inovátorka a velká přítelkyně dosud. Poznala jsem jí jako modelku, která se současně zabývala šperkařinou, fantazijním oděvem, ale nejen tím. Ona sama byla fantazijní, vynalézavá, inspirativní. Díky ní jsem se velice brzo seznámila i s racionální a makrobiotickou výživou v době, kdy se podobnému stravování všichni spíše poťouchle usmívali, v restauracích se nedalo o něčem takovém ani zmínit, natož poobědvat. .

                                                        
Natálie v jejích navržených i jí zpracovaných modelech z roku 1979. Všimněte si, jak jsou stále současné. 
Její návrhy módních kreací byly vždy nadčasové. Zajímavé by bylo srovnat s nějakou modelkou v typických nevkusných šatech, jak se prezentovaly ve stejném roce v časopisech Žena a móda. Stačí jen zalistovat…………..

Natálie a její šperky, 1979

 

   014   Reklamní fotografie na látky, tak jak jsme je pojaly s Natálií Kšajtovou Faitlovou. /1978/       

 A s mojí indickou přítelkyní Jyoti.    To už jsem pracovala v propagačním oddělení OD KOtva. 015

Spolupráce při fotografování s Natálií bylo inspirativní, ale také edukativní. Oděv, který se měl fotografovat si sama odoplňkovala, sladila barevnost,někdy naopak vynalézavě zvolila dominantnost barev doplňků, často se musely fotografovat velmi nudné konfekční oděvy. Bohužel to často byly konkrétní zakázky.Přinášela na fotografování své klobouky, boty,šátky a šálky, bižuterii, různobarevné látky. Začala mi pomáhat upravovat a aranžovat v mém ateliéru ostatní dívky.Málokdy však mohla fotografovat s někým ve dvojici – to byla vyjímka. Ostatní dívky  její kreativitu brzdily.

Natálie se bleskově vcítila do možnosti aranžmá a vše šlo velmi rychle. Byl vždy velmi dominantní a tak jsem jí

nejčastěji fotografovala samotnou.

.
016 Natálie doaranžovává a upravuje svůj fantazijní model v mém ateliéru.

017 Natálie v červeném  je ale obyčejný úplet z Pletařského průmyslu, pro který jsem v roce 1976 připravoval katalog. Byla to moje první zakázka pro realizovaný katalog v roce 1977.. Na záběru je trochu vidět i jednoduše vyřešené pozadí v ateliéru, latexem natřené papírové lino zavěšené na kovovém profilu

.017a

Když jsem nechávala schvalovat propagační komisí záběry, /tak se to tehdy praktikovalo/ pan fotograf Fred Kramer si mě zavolal a ptal se mi, co to mám za modelky. Kromě Natálie, kterou znal, jsem si vybírala dívky jako krásnou knihovnici z FAMU,  Zdenu (Řehákovou, později Šafkovou, která studovala na Umprum oděv u prof Bauerové,v té době jsem pošilhávala i po Blance Kyselové (později Matragi), baletky z konzervatoře dokonce jsem ulovila i některé objekty k fotografování naprosto cizí, oslovila jsem je a začala s nimi spolupracovat.Bylo mi velkou ctí slyšet od Freda, mého budoucího profesora na Famu pochvalu. Oddechla jsem si, neboť v té době se zakázky tohoto typu dělaly úplně jinak

Touha vylepšit úroveň konfekčních oděvů zvýšeným účinem fotogeničnosti doplňků a barev, to se stalo pro mě důležité a naučila mě to právě oděvní výtvarníci. S těmi jsem pracovala nejraději.

Ve svém ateliéru jsem  začala shromažďovat nejrůznější látky,šátky, klobouky,i brýle…

Malá Blanka fotoalbum

S fotografkou Dášou Hochovou jsme šly na procházku k Rokytce, kde byla zahrádkářská kolonie  a také domek libeňského zahradníka, u kterého jsme byly na návštěvě.Zbožňovala jsem jeho bílou kočku, vlastní kočky jsem měla až později, časem se ze mě stala kočičí máma - to o mě říkala moje vlastní maminka.

 Blanka u zahradníka v Libni, domek u Rokytky 1960, foto: Dagmar Hochová

Blanka, když jí byly 3 roky v Libni, foto: Václav Chochola

Blanka a Václav Chochola v LIbni, 1956, 5.11.




Jen trošku jsem zavřela oči  a snad se zasnila anebo si jen trošku odpočinula od dospělých.

V trávě v Libni,1956                          foto Václav Chochola

 Nesu tatínkovi pivo. Je dost velké.Libeň 1958.

Můj koloniál, hrát si na prodavačku mě děsně bavilo. Ostatně mě to baví dodnes.

Blanka s mámou Bobinou, 1961 foto: Jana Irmanovová

 Tuhle narozeninovou fotografii pořídila naše přítelkyně a fotografka Jana Irmanovová, otec Chochola byl zrovna ve Vietnamu. Je to tak úplně jiný portrét. Dort ořechový tradičně i další léta pekla máma. Je mi 8 let.