neděle 1. dubna 2012

Jak mě táta fotil

              Svatební oznámení a o mém narození, František Tichý, suchá jehla 1953
Táta mě prvně vyfotografoval, když mi bylo pět dnů. 

Možná to bylo v den, kdy nás přivezl z porodnice na Štvanici. Ani nevím, jestli tam ta porodnice ještě je.Tato fotografie je pořízená v mém novém domově v Praze 1, Soukenické 25.





 Narodila jsem se 5.listopadu.Za týden mě  fotili znovu  v náručí malíře a mého kmotra Františka Tichého. Bylo to13. listopadu 1953 v kostele Sv. C
yrila a Metoděje v Karlíně, křtí mi páter František Šenych.
Maminka se usmívá, táta zasněne přihlíží. Všichni snad na chvíli zapomněli na celkovou situaci roku 1953.
Narodila jsem se do prazvláštně stísněného roku. Jen pro připomenutí rok 1953:  úmrtí Stalina, Gotwalda,  Československá měnová reforma,doznívají procesy…..  František Tichý  a zcela malá mimi Blanka.
Otec se s Tichým seznámil v roce 1949, kdy ho portrétoval na VŠUP v jeho ateliéru. Jejich přátelství bylo pozoruhodné  a z něj se také odvíjely příležitosti k fotografování.





Za chvíli byli Vánoce a na fotografiích se prvně a naposled setkávám se svým dědečkem Václavem, kterému vděčím za mnohé a celý život postrádám jeho přítomnost. První Vánoce jsem se svými rodiči strávila na Starém městě, v Soukenické ulici. Tady otec bydlel od roku 1941 a měl tu i svůj první obytný ateliér. Slavnostní Štědrovečerní setkání a fotografování s jeho otcem, mým dědečkem bylo naše poslední setkání s ním.
Dědeček Václav po roce 1948 postupně ztrácel svou poctivě vybudovanou firmu tesařství v pražské Libni a tak z  ní zbyly jen trosky.Ty se podařily zachovat díky Václavovi mladšímu, když zažádal místní úřady snažící se provoz zkonfiskovat, aby zde mohl provozovat svoji fotografickou činnost v plánovaném ateliéru a novém budoucím domovu. V tom ho podpořil Svaz čs. výtvarných umělců. Tak se podařilo, přestože si dědeček Václav přál pro svého syna Václava profesi stavebního inženýra, zachránit libeňskou parcelu s nouzovým stavením před spáry komunistického znárodnění. Umění zvítězilo.Toho se však stále hlouběji melancholický dědeček nedožil, zemřel v dubnu 1954 a tak jsme se postupně přestěhovávali do jeho a tátový Libně.


Pro tátu bylo fotografování samozřejmost í a denním rituálem. Já však byla něco naprosto nového v jeho životě a tak i fotografováním jsme se víc poznávali. Sám od sebe mi fotil tak, jak to vyšlo.

                                                           Václav a malá Blanka v pyjamu     

            
       
Myslím, že o poměrně pravidelné fotografování se zasloužila i moje maminka. Naplánovala oslavu mých 1.narozenin a když mě táta neměl čas vyfotit, dokonce se mnou šla k místnímu fotografovi do družstva Fotografia v Praze Libni na Palmovce. Po tomto demonstrativním činu mi táta fotil každé narozeniny i Vánoce tak do 15ti let. let
   
Brzy jsem pochopila, že fotografování není jen tak nějaká sranda, ale trpělivé aranžování, nasvětlování, něco vyjímečného.Když měl táta čas a k fotografování si připravil i reflektory na stativech, místnost se rozzářila a měla tak i více slavnostní atmosféru. Někdy se mi až tajil  dech.Táta tvořil. Černé silné kabely, prodlužovací šňůry,vyčkávání, pohledy. To byl jeden druh fotografování.





Moment překvapení jsem měla nejraději.


Ten další, bezprostřední a nečekaný byl více zábavný a překvapivý zvlášť v hotových nazvětšovaných fotografiích. Ty se pomalu množily, ukládali do obálek a šuplíků.
Datace občas chybí, ale je zajímavé dodatečně určovat rok podle narozeninových fotografií. 
Nedávno jsem si založila šanon, kam zařazuji dodatečně své fotografie podle roku vzniku. Narozeniny tak tvoří dokonalou vizuální dokumentaci o proměnách od 5ti dnů.
Filmová dokumentace, kterou táta průběžně pořizoval   kamerou se stala  dalším vizuelním doplněním fotografií  .V padesátých letech to nebylo tak běžné pro ostatní fotografy,on však měl neobvyklou intuici pro propojování základních mediálních prostředků v celek. Čas to potvrdil. Jen pro představu, fotografoval, filmoval, ale nezapomeňme, že v té době k filmu neexistoval zvuk.
Když se ale  prvně objevil vynález v podobě dvacetikilového magnetofonu SONET, neváhal a okamžitě si jej pořídil. Natáčel s ním rozhovory, koncerty i vernisáže přitom všem současně fotografoval i filmoval. Na jednom ze zvukových záznamů si  stěžuje:  – „ ten magneťák a všechno to zařízení je moc těžký, abych to všechno tahal taxikem, mělo by to být jen tak do kapsy..“ Často ho ona náročná technika zaskočila.
A to napětí, aby nezapomněl každou tu propojovací či synchronizační šnůru, filmy, pásky a jiné improvizační pomůcky.
Existují tak zachované situace v průběhu fotografování portrétů výtvarníků,ale i sportovních událostí, cesty za fotografováním koní po Slovensku s fotografem Tmejem anebo dokonce cesta do Vietnamu.
Mezi těmito pracovními záznamy se mi však dochovaly i soukromé záznamy rodinné,a tak mám filmové záběry taky od mimina . V některých obdobích vznikly různé technické a jiné potíže a tak dokumentace kontinuelní není.V kombinaci s fotografiemi je však pro mě mnohdy znovu překvapivá. Zjistila jsem, že filmové záběry dovedou vyvolat vzpomínky vizuelní velmi intenzivně. Máte dokonce potom pocit jakési revokace  prožitku, jakoby to bylo včera a ve vaší paměti se oživí dětství jako ten film.
A tady je odkaz na filmovou koláž, kterou jsme 2012 vytvořili s MarkemCh.